cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

fuck that

13. října 2011 v 0:37 | Ziky O. |  Srdcové záležitosti
Divnej pocit, že sem něco ztratila.
Sakra, co jenom to bylo...
Klíče? Ne, ty mam na peněžence. A peněženku mam. S Kurtem, je tady.
Tak co to sakra... že by mobil? Ale ne, teď sem ho dávala na nabíječku.
Nic důležitýho.
Jo vlastně, já přišla o Dense.
Super den, vážení.
A pak já sem ta špatná.
Miluju to, jasněže.
 

Píšu japonkám vzkazy na víčka

22. září 2011 v 23:16 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Vajgl zhasíná. Namočením do skleničky. Je plná rudé tekutiny.
Hnusnýho vína.
A je vhozen do druhé, prázdné.
Od hnusnýho vína.

Bolí mě levý ouško, vážení.
A to proto, že sem si tam nedavno narvala z devíti milimetrů dva navíc, najednou.
Densíkův roztahovák, víte jak.
Ale tim to neni, jasněže.
Vlastnoručně píchlé dvě dírky nad tím.
Au au a toaleťák plnej krve.
Lepší než to svěřit do rukou spolužačkám. Sadistkám.

Končím, loučím se, poslouchám hudbu a je mi fajn.
I když mě bolí ucho a je pár věcí, který by mohly bejt lepší.
Tyjo, sem fakt NĚKDO. Ale bez něj bych nebyla. Fakt ne.
Tudíž tímhle děkuji xP

Selfdestruction

12. září 2011 v 22:41 | Ziky O.
Ano. Tenhle blaf nepíšu pro sebe. Jen tak, Z hecu. Na své vlastní popuzení. Divný.
To slovo používám až příliš často, poslední dobou.
Z věty "je mi divno" se stává klišé. Už je to jako "jo, normálka". A to mě sere.
Mám spřízněnou duši.
A k tomu řeknu jen jediné.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!
Vidím to zeleně.

Sebedestrukce. Ano. Zažívám. Mám sklony. A uvědomuju si je.
Ale nejsem si tak jistá, jestli je to vědomě nebo ne. O co jde?
O blbost, podle mě.
Podle mě? Nerozebírala bych to.
Každopádně, vstávám (áno, teď přichází ta ztěžující-si část)

Vstávám denně v pět ráno. Ano, můj problém. Samozřejmně si můžu hodinku přispat a jet autobusem.
Už překonávám i panickou hrůzu a podobný legrace.
Jenže denně by to činilo 25 korun.
Hele, tohle všechno já vim; proč to sem psát?

Jde o to, že bych teď měla spát. Dívala sem se na House.
Nevim co se změnilo. Ale nova mě donutila otevřít ústa dokořán.
A říkat si v duchu "si dělaj prdel, ne?". Ano, reklamní záležitosti.
Smát se nebo brečet?

Něco je špatně.
To říkám taky poměrně často.
Je to ošemetné, je to klišé, je to klasika.
Ztrácím.
-se v tom.
-lidi.
Bod jedna přeskakuji, rotože by v tom byl ještě větší guláš.
Bod dvě se týká toho, že začínám na všechno (všechny) srát.
Krom spřízněný duše, jasněže.
Hledám smysly a (NEČEKANĚ) z toho jsou nesmysly.
Jeden větší, než druhý.

Poslouchám Ta Pa Tap a začínám se odhodlávat.
Omezit mé rozšířené kuřáctví.
Ne, nechci přestat. Chci to omezit.
V podstatě se mi daří. Na jak dlouho; toť otázka.

Spousta věcí, které člověk musí udělat.
Například spát. Chcípám.

Vážení?
Tenhle článek je o hovně.
 


Sladký sny..

5. září 2011 v 1:01 | Ziky O. |  Srdcové záležitosti
Až dohraje Sweet dreams,
zalezu si pod deky a peřiny.
Do světa snů.
Do toho světa, kterej neznam.
Jenom pár minut do konce,
při vzpomínce na to předešlé
se usmívám.
Upřímně, od srdce.
A na to, co bude následovat
se těším. Vážně. Tohle vyjde.
Mám tě ráda a jsem s tebou.
I'm with you, jasněže.
Sice to neni do Ruska,
ale i tak je to dost daleko.
Dost daleko pro nás.
Stačí počkat, pak to bude jedno.
Odeslat dopis.
Zalepenej, zatim bez známky.
Těžkej jako kráva, tak co bystě chtěli.
Popelník a tak nějak dopitá houba.
Obavy ze zejtřka,
házim je za hlavu.

Jdu bloudit.
Pomalu, ale jistě.
Do světa knižních příběhů, možná.
Při vzpomínce na včerejško-dnešek
nejde potlačit úsměv.
Páni.
Moje malá japonská holčička se na mě dívá.
Pořád.
A budík tiká.
Pořád.
Travel the world, muhuhahahah!
Ne, nehrabe mi a jsem zcela normální.
V mých měřítkách.
Ziky. Jo, to sem já.
Ziky Saň. Co víc chtít.
Příjemná představa a pohladí to na duši.
No jo no, co se dá dělat.
Každá písnička jednou skončí.
Skočím do moře tmy po hlavě.
Překonám strach.
Miluju to.
A nenávidim.

Sladký sny.

Enjoy the Silence

31. srpna 2011 v 21:45 | Ziky O.
Nějak to na mě padá.
Nebe a to všechno okolo.
Jako za nedlouho budou padat
listy ze stromů na zem.
A budou hnít.
Hniju.
A ta houba tomu nezabrání.

Poslední noc svobody a
vlastní vůle.
Poslední - doslova, ne jako včera.
Uteklo to. Stalo se toho asi hodně.
Většinu z toho sem stejně zapomněla.
Nebo zapomenu.
Jednou všechno.
Ale to je teď jedno.

V hlavě hodně věcí, ale ani jednu nevnímám.
Stejně jako tikot budíku.
Halda úhozů, ale člověka to omrzí.
Tik, ťak, tik, ťak - a pořád dokola.

Poslední noc a halda problémů.
Mobil, matka. Škola.
Bez jakýkoli podpory.
No a co si čekala?
Kurtovo oči a tak.
Přežijem to, jo? Musíme.
Už přežijem všechno.

Nasypu si AVU do oka.
Universal, mělo by to jít.
Chci umřít? Ne, ještě ne.
Nějak to dám.
To dám, to dám, to dám.
Ať ti to šlape chlape.. a tak.
Kurtův dopis na skříni.

Zpět na konec

20. srpna 2011 v 10:53 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
VIdim to. Sice ne tak jak to je,
ne tak jak to bude. Ale s Bobem Dylanem.
No né, to zas kecam, dobře.

Chach chach chachity chachity chach.
Přijeď, přijeď - to už je pryč.
Teď. Prozatím.
Teď odjíždím. Ne teď, až pak.
Teď volám.
Těď stojim jak solnej sloup
i když ležim v posteli.
Nevolám, píšu.
Je to fuk.
Vidim to. Představa.
Ale zpět k dnešku.
Zítřku, kdo ví.
Pryč, pro spacák a chvíli zevlit.
Sehnat cíga a pak čekat na odvoz.
Na společnost.
Díky, maceško.
Vypadnout.
Třeba se něco stane,
nebylo by to špatný.
Do kempu, do spacáku,
k cígům, pivu a lidem, co neznam.
Ale tak, ono to nějak půjde.
Když ne, vždycky se dá utéct.
Těším se.
Ale k čemu je útěk z útěku?