cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

Dar shůry, část první

21. května 2010 v 13:48 | Ziky O. |  Psáno centropenem
Jen úvod. Nicneříkající část, ta první. Povídka bude mít dva nebo tři díly.
Mám námět, ale netuším jak to skončí. Uvidíte.
Budu vděčná za věcné komentáře. Chválu či kritiku, rady a nápady..

Ležím na zahradě a koukám na nebe. Je božsky modré a plují po něm bílé mraky. Vedle mě sedí Metál - kříženec zlatého retrívra a vlčáka, nedočkavě vrtí svým černým ocasem a pohledem jeho hnědých očí se mě snaží přimět k procházce či jiné činnosti. Ale já ho nevnímám. Nevnímám ani Merry a Jeblu - naše dvě skotačící kočky, co se právě perou o polomrtvou myš. Koukám na nebe. V uších mám sluchátka, jako vždy, když nekomunikuji s vnějším světem.

V mojí hlavě řádí Mindless self indulgence. Právě likvidují negativní energii, vyplňují místo ní celé moje tělo. Najednou nemám žádné starosti, žádné problémy. Žádné obavy. Jsem uvolněná. Támhleten mrak vypadá jako dort. Už nevnímám ani to že mám hlad. Za deset minut mého pozorování nebes mi krásnou atmosféru zničila už čtyři letadla. Tohle místo mě dokáže uklidnit, ale jakmile začnu uvažovat, naplní mě strachem. Sladká nevědomost. Bráním se před září slunce, zavírám oči a po uvili usínám. Povinnosti mi jsou ukradené. Ani nevím, jak jsem se dostala z domu. Po nějaké době otevírám oči. Netuším jak dlouho jsem spala a na moment jsem i prostorově dezorientovaná. Nechávám jen plout myšlenky a žádné z nich si nevšímám natolik, abych o ní začala uvažovat. Je umění nemyslet. Až teď si uvědomuji, že to co vidím je částečně nebe, které zakrývá bílý motýl, co se mi usadil na nose. Musím parádně šilhat, ale jakmile na něj zaměřím pohled a začnu mu věnovat pozornost, zatřepetá křídly a odlétá. Přeskočí přes mě kočka a mě dochází, že motýl se pouze vyhnul kontaktu s Jeblou - postrachem všech hýbajících se tvorů. Zaměřím pohled zpět k nebi a s ním i mé myšlenky. Vidím letadlo. Vlastně dvě. I když dohromady napočítám tři. Zvedám se a jdu do domu. Zakopávám o koš s vypraným prádlem a hned na to, co si odřu dlaně o kamínky na zemi, slyším jak na mě matka volá, jestli jsem už pověsila to prádlo. Nemohla to říct dřív? Ušetřila bych si šrámy na rukou.
 


Komentáře

1 Venom Venom | E-mail | Web | 21. května 2010 v 17:25 | Reagovat

Takové snivé :) jsem zvědavá co z toho bude.

2 Vivi Vivi | Web | 26. května 2010 v 18:12 | Reagovat

Ou ano, tohle se mi líbí. Moc hezky napsaný :)
Rady a kritika sou zbytečný, protože tohle je dobrý přesně takhle :)

3 Žofka Žofka | Web | 27. května 2010 v 19:55 | Reagovat

pěkně napsaný, v poslední době, řekla bych že po zastavení letu kvůli islandu a po novém povolení, jich nad barákem létají stovky deně, jinak moc krásně napsaný, líbí se mi, jak je to depresivní, ale přesně mi to připomíná moment, před hodinou, kromě toho, že jsem nespala a nespadla jsem na zem, pouze sem do toho koše kopla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.