cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

Dar zhůry, část druhá

26. května 2010 v 22:39 | Ziky O. |  Psáno centropenem
Že by stále úvod? A nicneříkající část? Možná. Zcela jistě. Určitě.

Sedím u stolu. Předemnou talíř s bramborovou kaší a nějakým masem. Ale hlavně s dušenou mrkví. Zapomínám na všechny rodinné vztahy a mezitím, co si matka dělá kafe si dávám do uší sluchátka. Slyším Nightwish - klasiku. Piánová verze písničky zvané Nemo. Ale zpět ke vztahům.

Nejsem si jistá, jestli jsem jejich dcera, která  tomhle domě žije od narození. Ne. Jsem jejich adoptovaná dcera, která tu bydlí týden/dva? Ne. Jsem dcera své matky, která žije s tímhle chlapíkem. Žiji tady rok, za několik dní či týdnů. Moje matka mě zná téměř patnáct let, a dá mi na talíř dušenou mrkev? Tak kde to jsme? od té doby, co s ní jsem nastálo, asi rok to bude, jsme se dost vzdálily. Postupem času s ní skoro nekomunikuji. Hodně lidí by řeklo, že naše rodinné vztahy jsou skvělé a ideální. A možná to tak je - z pohledu společnosti. Je normální, že mě naši štvou, průběhem puberty. Když matka useně, ptám se co je to, přičemž ukazuji na talíř. Nevím, jestli mě prudí schválně a nebo opravdu nechápe, co mám na mysli. Se slovy "hele sorry, ale tohle už je moc i na mě" se zvedám žze židle a jdu do svého pokoje. Slyším jak se s oním chlapíkem baví o tom, co mi je. Je to v pořádku, chápu, že to byla celkem zbytečná, téměř hysterická a absurdní scéna. Otevřu okno a dívám se ven. Vidím mraky. A letadla. ty zasraný letadla. Poslední dobou pořád, neustále. Sestřelit je. Všechny. Včetně těch lidí. Zabít.. Zabít je? Zabít sebe? A k čemu to vlastně je?
 


Komentáře

1 girlsolsen3 girlsolsen3 | Web | 26. května 2010 v 22:41 | Reagovat

Ahoj!Moc tě prosííííííím hlasuj pro mě na jedné strašně důležité stránce(odkaz máš ve webu).Není to žádný blog,a svým hlasem podpoříš MŮJ SEN! Stačí když klikneš na ten zdvihnutý palec vpravo.Budu ti hrozně vděčná! Děkuju mooooc!:-* ;-) ;-)

2 Vivi Vivi | Web | 27. května 2010 v 23:45 | Reagovat

Och ten morbidní konec, ale proč ne. Když je člověk naštvanej má různý myšlenky. Nebo že by se hlavní hrdinka rohodla stát teroristkou? Tak sem moc zvědavá co z toho nakonec vyleze, prozatim to vypadá slibně. A já upřímně věřim, že to stejně slibně bude i pokračovat. :)
Jinak scény u jídla, hádky s rodičema a tu nesmyslnost zažívám denně. Hodně otravný, kolikrát si řikám že se s nima nebudu hádat. Ale oni mi to prostě nechtěj umožnit :D

3 Vivi Vivi | Web | 28. května 2010 v 18:42 | Reagovat

Tak to slyšim poprvý že má někdo strach ze tmy a hrozně se v tom vyžívá :)
I když já zase miluju svůj strach z vejšek, lezu na každou vysokou věž a pak se bojim a chce se mi zvracet, a když slezu dolu, tak bych se zas vrátila nahoru. Prostě blbost.

Rodičům se nezavděčíš. Já si z nich dělám jenom prdel. A nebo na sebe řveme. No a tak nějak pravidelně dokola :D. Pokus o pochopení sem vzdala.

4 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 19. prosince 2010 v 11:38 | Reagovat

Zajímavé, de facto povídka o myšlenkách? (Trefila jsem se?) No jo, rodiče si myslí, že nás znají, ale pravděpodobně si to jen myslí. A letadla? Ty miluju, ty jejich čáry na nebi se mi děsně líbí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.