cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

Feťácké Dvojče; o mě - o ní. Pro mě - pro ní. Beze mě - bez ní?

9. října 2010 v 22:30 | Ziky O. |  Drahá, Vrahová..
Vzpomínala jsem na minulost
a přišla na zápisek ze 28.7. tohoto roku;

V přítomnosti vzpomínám na minulost.
V přítomností mě realita nutí přemýšlet o budoucnosti.
Nemá cenu, snažit se změnit minulost.
Nemá cenu zabývat se přítomností, protože i ta se jednou stane minulostí.
A budoucnost? S tou je to naprosto stejné - Beznadějné.

Já i Feťácký Dvojče si myslíme,
že je to bohužel pravdivé.
A platí to na celý život.
Smůla nám, smůla lidu.


Dle mého názoru jsme zatím obě dbě trosky, léčící si rány v ústraní.
Máme divný náhled na svět.
Možná to tak má v dnešní době spostu lidí,
ale kdyby jste znali naše myšlenky,
věděli byste že podobné myšlení nemá nikdo.
Jsme téměř identické. Celkem děsivé.

Obě jsme trosky, a obě se z toho dostaneme.
Možná to tak nevypadá, ale já pevně věřím
a jsem si jistá že to pomine,
my to přejdeme a půjdeme dál.
Možná každá na jinou stranu, svou cestou a se slzami v očích,
ale možná půjdeme ruku v ruce a s úsměvem na rtech.

Projevy vypadají odlišně. Více méně.
Doprovází nás společné problémy, myšlenky, názory, pocity.
A ironie osudu / náhody - všeho toho, v co nevěřím.
Stačila konverzace tato;

Já; Ty jsi Štír?! Můj Vrah je Štír!
Ona; Ty jsi Rak?! Můj Vrah je Rak!

abych pochopila, že náhoda není.
Ale přiklánět se k osudu?
Kde skončím?!
Všichni to víme,
nebo alespoň tušíme.

One mě fascinuje.
Fascinuje mě tím jejím štírovstvým samotným.
Její záhadností.
Její krásou.
Jejím dumáním a jejími myšlenkami.
Její logikou i její nelogikou.
Jejími argumenty.
Její osobou.

Vysvětluj, prosím. A odpusť, že něčemu nerozumím a něco nechápu.
Protože jsem se doposud nesetkala s nikým,
kdo by mě fascinoval tak silně jako ty.
Protože jsem se doposud nesnažila pochopit
něčí pocity a myšlenky tak silně jako ty tvoje.
A to všechno proto, že jsem si vytvořila vlastní svět:
izolaci, kde jen můj názor je ten, který stačí chápat.
Proto prosím o odpuštění, proto prosím o tvojí společnost.

Klekni na kolena a proš, ty děvko!
Tohle mi říká můj hlas.
Tohle, a tak je to pořád.
Tohle, a tak je to vyjímečně.

Nechci tě děsit, proto raději pomlčím.

Česem to snad pochopím
a dám ti tak šanci to chápat.

Jsme Nikdo,
chceme být Někdo,
když jsme mrtví,
teprve pak budou vědět, kdo jsme..

Konverzace s tebou pro mě znamenají hodně.
Znovu se učím poslouchat, konverzovat, rozvíjet, sdílet,
chápat, tolerovat, vzít si k srdci názory jak jiných tak sebe;
stejně tak, jako když se člověk po úrazu nohou opět učí chodit.

A za to všechno co jsem řekla,
i za spoustu věcí, co jsem neřekla,
Ti děkuji.

Neumím děkovat slovy,
neumím děkovat činy.
Ale umím děkovat duší..
 


Komentáře

1 Babe Babe | Web | 10. října 2010 v 20:16 | Reagovat

Mě se zdá, že píšeš podobně jako ona :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.