cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

Březen 2011

Životakaziče a to ostatní

23. března 2011 v 11:35 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Pomalu vybitá MPvěc a nedostatek životakazičů. Těch malých, smyslných slečen,
které si koledují o ukončení jejich existence. Já zabiju tebe, ty zabiješ mě. Asi takhle to funguje.
Nejspíš z toho ty malé slečny mají určitý masochistický (a možná i sadistický) požitek,
tejně jako to malé zrzavé stvoření co pozoruje kouř. "Tak tohle je ta tvoje chvilka?" ptá se sama sebe.
A pak si dá ještě jednu. Odpočítává hodiny a minuty, kdy se bude moci vymanit ze spárů ministerstva školství.
Alespoň pro dnešek. Koupit si životakazičné slečny a kdyby zbyly prachy tak někde posedět, už ne na čaj.
Životakaziče, malý pivo, hudba. Chybí už jenom lidi. Ta pohodová atmosféra.

Tak jdem žít dál, abysme mohli chcípnout.

Možná je to latina ("umělecký" výlev)

21. března 2011 v 12:33 | Ziky O. |  Psáno centropenem
Moje duše je rozervána na kousky tvým pohledem. A vzpomínky bolí moje srdce. Teď se ohlížím zpět po své minulosti. Chci se od ní odpoutat, avšak - nemohu. Vlastně možná ani nechci. Kdo ví.
Kdo ví kdo jsme? Bloudíme světem nazývaným "život". Nemáme cíl, ani poslání. Nejsme tu cíleně za nějakým účelem. Smůla.
Smůla se nám lepí na paty. Nebo na konečky prstů. Kdo ví. Co si myslíme? Co si myslíme? Nevidím do vašich hlav. Neumím číst vaše myšlenky. Proč? Všechno by pak bylo tak snadné. A nudné, uznávám. A to nechceme, že? i když možná, možná.. Možná přijde naše chvíle a svět se nám bude zdát zase lepší, protože se na něj budeme dívat z vrcholu. Ale to je více něž nepravděpodobné. Pravděpodobnost. co je to? Propočet průměrnosti? Co je to průměrnost? A jak poznáme, co je normální? Jak rozlišíme normální od nenormálního. k nesmyslnosti. Smyslná žena. Vyzývá nás, abychom se o ní ucházeli. A my slepí, hluší jdeme za jejím voláním hluboko do lesů. Už nás nic nezachání. A chceme být zachráněni? Tak jak to je? Za čím jdeme? Smyslové požitky? Či co nás drží naživu? Možná je to latina.

who da boss

12. března 2011 v 9:04 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Tak o čem psát? Po jak dlouhé době? No, to my řekněte. Hah - to je to jediné, co se na to dá říct.
Hah se dá totiž říct na všechno.

Přijít vytočená ze školy, protože celou hodinu vám nějaká kráva před váma v intervalech dvou sekund drbe židlí do lavice, a hned poslouchat běžné kecy. No, proč ne že. Nasadit milý úsměv, na všechno kývnout. Všechno potvrdit a mít klid. Jo, tak se to řeší. Jako všechno, ačkoli né vždycky.