cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

Duben 2011

nečtěte to - je to o ničem ;-/

30. dubna 2011 v 21:57 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Nejsou prachy. Nejsou cíga. Neni nic. Jsme v prdeli.

Budeme říkat celýmu světu "di do hajzlu!"?
Co to je za den?
Děte do hajzlu všichni!

Poslouchat celej minulej tejden jak tenhle víkend bude parádní a jak tenhle pude tam a jaká bude prdel.
Poslouchat celej příští tejden jak tenhle víkend byl parádní a jak tenhle byl támhle a jaká to byla prdel.
Nasrat.

Jen kecy na téma AK

27. dubna 2011 v 11:38 | Ziky O. |  Pohádka
Autorskej klub stojí za nic. Už mě nebaví tam chodit a číst tam něco. Jde jenom o výpis na titulce. A sem pyšná na to, že to umím přiznat. Necejtim se jako někdo, kdo by tam patřil. A tak to je už i s Klubem Snílků. Ty lidi z KS mezi sebou aspoň komunikujou, ale tyhle lidi z AK ne. A to mě sere. Proto už mě to nebaví. Z AK odcházet nebudu, podle mě tam muj blog patří, podle původní myšlenky. KS je mi tímto o 100% sympatičtější. Sice mi výpis na titulce nezajistí, ale i tak. Tenhle tah je jenom kvůli tomu, aby mi pod moje články něco napsal. A i to kolikrát stojí za hovno. Jestli mě kvůli tomuhle vyhodí z AK, budu vědět že to sou zmrdi co vyhazujou za pravdu a vlastní názor.
Je mi to fuk, plyne to kolem mě. Jako všechno.

Jen jedna další děvka. (Ovšem jediná, která si to uvědomuje)

25. dubna 2011 v 22:10 | Ziky O. |  Psáno centropenem
Chci bejt zmalovaná jak stará děvka. S kruhama pod očima, roztrhanejma bordel-podvazkama a páchnoucí po levné kolínské. Protože taková jsem.
Spím se Životem. Každou noc se od něj nechávám šukat. Každou noc? Ne, každej den, protože on to dělá rád za světla, aby se dobře mohl dívat a vidět. Občas si pozve fotografy nebo kameramany, aby si nad těma záznamama mohl honit až k samé slasti.
Znásilnil mě, bylo mi asi čtrnáct, možná míň. Prostě jsem se snažila dojít domů a on mě chytl a narval mi do huby to svoje obří péro, načež mi ho strkal snad do všech mít, kam jen to šlo.
Pak se jen zeptal, jestli chci zaplatit - to už sem se vezla..

Beznaděj šílenců šeptajících křikem

21. dubna 2011 v 21:31 | Ziky O. |  Psáno centropenem
Je to na nic,
to je fakt.
Musíme s tim umět žít,
žít v tomhle hnusu.
Žít nebo zemřít.
Žít a zemřít.
Dřív nebo pozdějc -
je to jenom na nás.
Střelnou zbraní do spánku
a pak - sto let klidu.
Snažíme se najít možnost,
ale už žádná neexistuje
(ne pro nás).
A proto říkáme, z posledních sil,
že to mělo bejt jinak,
a ať to někdo změní.
Že my na to už neměli sílu..

Křičím - já žiji aneb; informuji vás (II.)

21. dubna 2011 v 9:26 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Křičím, tedy jsem.
Pokračuji s dalšími informacemi. Mám na to půl hodinky, a ještě musím stihnout další spoustu věcí..
Takže ve zkratce pokračuji. Snad, jelikož totálně netuším, co víc jsem vám chtěla říct, když jsem psala první část.

Křičím - já žiji aneb; informuji vás (I.)

19. dubna 2011 v 22:28 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Ráda bych vás informovala.
Zaprvé, vážně netuším proč tenhle blog píšu. Jakože jo, vim, ale prostě.. když se potřebuju vykecat, mohla bych to úplně v klídku nechávat uložené ve složce ve wordpadu a byl by od toho klid, no ne? Ale tak, nějakej důvod to mít určitě bude. Ale to je teď jedno, chci vás informovat, jak jsem již řekla. Rozdělím to do pár bodů, jestli to půjde a nepomotám to všechno dohromady (zmatek a chaos jsou moje silná stránka a velmi v těchto "záležitostech" vynikám ;D)

Takže, milá dítka, kde začít? Nejlépe na začátku, jenže co když nevíme, kde tomu je konec, hm?

Whatever

10. dubna 2011 v 12:30 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
"pic"
"čus"
"jak je?"
"jo, už fajn, co ty?"
"ale tak jako jo, žiju. Ležim, pokuřuju a koukam na formule"

Ráda bych vám řekla, že hodlám plácat, tak jako vždycky.
Ale teď nějak jinak. Mám potřebu psát. O všem a o ničem. Tak do toho.

(doporučení: přeskočte první odstavec a čtěte rovnou pod Nirvanou ;P)

Divnoidní nicovatý zápisek. Áno, áno.

4. dubna 2011 v 13:23 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Je 13:05. Už půl hodiny mám polední pauzu. Přesně. Wow.
Za běžných a normálních (ponechejme stranou diskuze na téma "a co myslíš tím -normální-?") okolností bych tu neseděla a nepsala vám. A ne, milá dítka, nejsem nemocna a neflákám se doma, nýbrž dřepím v tomto ústavu, jenž jakýsi nadšenec nazval školou. No humus, umíte si to představit. Sedím, snažím se přežít pomalé pohyby hodinových ručiček a odolávám pokušení zašpuntovat si uši sluchátky z mé skvostné MPvěci, jenž je děsivě oposlouchaná. A můj kdobil je v nedohlednu, tudíž telefonáty s Emi a jí podobnými se nekonají. Je víc věcí co se neokoná. Ale je taky sposta věcí, které se konají. Jedna horší než druhá. Momentálně se na první příčce nesnesitelnosti drží kecy typu "měla by ses začít učit, kam to s takovýmhle přístupem chceš dotáhnout, proč to děláš (popřípadě proč ne), jak si to představuješ" a bla bla bla bla bla, pořád dokola. Na týhle škole by jim mělo dojít, že mi to je u prdele tak ať mě nechaj bejt. Já se je o to neprosila, musela sem udělat rychlou improvizaci, jejíž důsledky jsem neodhadla tak, jak bych potřebovala. Ale stalo se, takže litujme se někde jinde, že.

Ono totiž chčije, milá dítka. Když jsme se před několika hodinami radovali ze Slunce, jenž se nám začalo věnovat (a konečně se vysralo na druhou stranu zeměkoule), nepočítali jsme ovšem s tím, že zima jenž zmizela (a konečně šlo otravovat na druhou stranu zeměkoule, nebo kam vůbec) nás víceméně chránila před dešťovými slejváky, slengově řečeno.
A tak jsem provedla další improvizaci. Obula sem si svoje veliký boty, stáhla ohlé nohavice rour kam až to šlo, natáhla si přes sebe bundu, přes hlavu hodila kapucu a vyrazila. Zapíchla sem to ukina, kde sem si dala parádní cígo a pak sem pádila zpátky do školy. Teď tu sedím a píšu vám tyhle sračky, buhuhehehe! Dobře vám tak! No nic, klíd.
Ovšem! Nejsem z cukru (což není nikdo z nás, ačkoli podíváme-li se v tomhle počasí venku kolem sebe, vidíme jen pištící slečny v minikraťasích ze kterých jim přetéká cosi, co osobně neznám v takové míře, ehmn), takže i na tomhle najdu něco jiného než "DO PÍČI! ZMOKLY MI VLASY!". Kdepak. Já suverén, nahodila úsměv, zapálila si pod střechou kina (kam se mimochodem nasrali postupně povětšinou všichni kuřáci z béčka). Vidět na tom to pozitivní? Ale jistěže! Konečně nemam tak zasraný boty, zas se můžu vypsat ze svejch sraček a možná si pučit nějakou další knížku. Déšť prej smejvá krásu. O tom by se dalo dlouze polemizovat, ale asi by to chtělo skleničku koly. S vínem nebo s rumem, dyť je to jedno. (S vínem by byla lepší.) Každopádně je nedebatovatelný fakt, že déšť smejvá sračky a ten životní hnus. Zejtra bude líp. Když ne zejtra, tak pozejtří. Nebo za rok, dyť je to jedno. Ovšem, kterej jinej debílek mimo mě by v dešti zachraňoval pavouky z louží? Sranda. Rozepsaný básničky a jeden sračkoidní zápisek asi na pět řádek z několikátýho ledna tohoto roku. Sorry.

Co je v plánu? Vypadnout od PC, zkouknout knížky, nasvačit se (nejspíš v šatně, tam je klíd) a pak jít ještě na cígo. Hah.
Dobrej přístup, hell yeah.

Čtvrtá Iluze (klub Snílků)

2. dubna 2011 v 10:51 | Ziky O. |  Psáno centropenem

Prostě tam seděla a koukala na televizi. V ruce ovládání, přepínala programy. Slepičí program. Tam, kde se obraz zastavil a ovládání selhalo. Zvonění telefonu. A ďábelská panenka přestříhne šňůru nůžkami na nehty. Srnčí pinč, který vůbec není Srnčím pinčem, se na to všechno dívá jen z povzdálí. Vrtí ocasem a nemyslí. Nechápe. Ne protože by nechtěl, ale protože nemůže. A to je rozdíl mezi Srnčími pinči a lidmi. Lidé nechápou, protože nechtějí. A hnáty moderní doby nás omezují. Svírají nám nejen naše obličeje, které jsme ztratili, ale i vnitřnosti nám rozmísťují tam, kam nepatří. Krev všude po stěnách. Oběšení na telefonním sluchátku zarýváme nehty do zdi v posledních záblescích života a snažíme se tak uniknout ze spárů slečny Reality. Raději zemřít než tohle, to jsou její myšlenky. Ten pes to přežije a panenka přijde o její ďábelskou moc. Už nebude žít, bude jen pouhou hračkou. A kdo z nás není? Všichni jsme hračky. My si hrajeme s nimi. Nebo si oni hrají s námi? Sťůjí volá. Přijmout hovor. "COJE?!" Hlasitý křik dvou hlasů. Každý říká něco jiného, ale oba patří lidem, jenž chtějí aby je někdo poslouchal. Jenže všichni chtějí mluvit a ten, kdo by byl posluchačem tady jednoduše chybí. Je to na vás, zemřeme pod vlivem televizorů, které nám kradou obličeje. Oběsí nás telefony a mobilní přístroje se nám zavrtají hluboko do nosních ďourek. Všichni chceme mít své plyšové medvídky. A já jednoho takového mám. Jmenuje se pan Kumbál a nemá rád kari. Je to totiž panda, nemá rád vůbec nic. Jenom mě. A snaží se utřít slzy z mých očí. Ten černý kůň, kterého vidí jen jeden tvor, se staví na zadní a hlasitě řehtá.
Tak mi řekni - proč?

Posílat jim to, se mi vážně nechce. Je to slátanina.
Vlastně jim děkuju, vzhledem k tomu, že jsem tímhle vyfiltrovala naprosto všechno, co ve mě teď leží.
Začíná to nanovo, střádání všeho. Takže.. je to na vás. Všechno.