cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

Srpen 2011

Enjoy the Silence

31. srpna 2011 v 21:45 | Ziky O.
Nějak to na mě padá.
Nebe a to všechno okolo.
Jako za nedlouho budou padat
listy ze stromů na zem.
A budou hnít.
Hniju.
A ta houba tomu nezabrání.

Poslední noc svobody a
vlastní vůle.
Poslední - doslova, ne jako včera.
Uteklo to. Stalo se toho asi hodně.
Většinu z toho sem stejně zapomněla.
Nebo zapomenu.
Jednou všechno.
Ale to je teď jedno.

V hlavě hodně věcí, ale ani jednu nevnímám.
Stejně jako tikot budíku.
Halda úhozů, ale člověka to omrzí.
Tik, ťak, tik, ťak - a pořád dokola.

Poslední noc a halda problémů.
Mobil, matka. Škola.
Bez jakýkoli podpory.
No a co si čekala?
Kurtovo oči a tak.
Přežijem to, jo? Musíme.
Už přežijem všechno.

Nasypu si AVU do oka.
Universal, mělo by to jít.
Chci umřít? Ne, ještě ne.
Nějak to dám.
To dám, to dám, to dám.
Ať ti to šlape chlape.. a tak.
Kurtův dopis na skříni.

Zpět na konec

20. srpna 2011 v 10:53 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
VIdim to. Sice ne tak jak to je,
ne tak jak to bude. Ale s Bobem Dylanem.
No né, to zas kecam, dobře.

Chach chach chachity chachity chach.
Přijeď, přijeď - to už je pryč.
Teď. Prozatím.
Teď odjíždím. Ne teď, až pak.
Teď volám.
Těď stojim jak solnej sloup
i když ležim v posteli.
Nevolám, píšu.
Je to fuk.
Vidim to. Představa.
Ale zpět k dnešku.
Zítřku, kdo ví.
Pryč, pro spacák a chvíli zevlit.
Sehnat cíga a pak čekat na odvoz.
Na společnost.
Díky, maceško.
Vypadnout.
Třeba se něco stane,
nebylo by to špatný.
Do kempu, do spacáku,
k cígům, pivu a lidem, co neznam.
Ale tak, ono to nějak půjde.
Když ne, vždycky se dá utéct.
Těším se.
Ale k čemu je útěk z útěku?

neboj

18. srpna 2011 v 21:11 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Žijeme, bojujeme.
Já teda určitě.
Žiju.
Ze dne na den.
V noci koukám z otevřenýho okna.
V očích odraz Měsíce,
když je zavírám.
A když je ráno otevřu,
na jeho místě Slunce.
Krásnej dojem.
Smrdim vůní puberťáctví,
nebo tak něco.

Pingluju.
Žiju ze dne na den.
A pro určitý události,
naplánovaný
v dalekej budoucnosti.
Nikdy se nestanou.
Opravky z chemie jako strašák.
Pořád věřim tomu, že to bude v pohodě.
Sem přesvědčená.
Kumbál leží vedle mě,
nebrečim -
piju kafe a kouřim.
Volam matce, nebere to.
Nestíham a nevim co.
Doma tady, doma tam a ještě támhle.

blah blah blah a tak dál

18. srpna 2011 v 0:08 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
blah blah blah
svítící žárovky a pár monitorů
co říkaj ať toho necháme
že to prostě máme
vypnout. Zhasnout.
Svíčky, plameny, oheň.
Chcem kouřit ale
ne mentolový cíga.
Kvůli zdraví, když už kvůli ničemu jinýmu.
Když už ne kvůli vzpomínkám nebo tak něco.
Nebo tak něčemu.
Možná to je tak trochu filozofování,
Jizvy na srdci, mrzí mě.
Nejen u mě, milý vědět.
Ale je to špatně.
Nebyla to moje chyba.
Všechno mohlo bejt jinak
ale kdyby je pořád jenom kdyby, takže.
Harmonika na závěr.
Ne, nebreč.
Nebrečim, vole.
Ne teď a ne někdy jindy.
Divný věci v televizi
a obrazy mluví.
I když tu žádný nejsou.
Divnej tlak v hlavě.
Ne bolest, ale divnej tlak.
Prostě, jak říkám.
Problém, kterej neznáme.
Třebaže neexistuje.
Neexistoval.
Vytvořili sme si ho.
Zbytečně.
Blah blah blah,
hezký sny.
Jaký paradox, jaká ironie a takový ty podobný legrace.
Sem.

take me away (už zase)

17. srpna 2011 v 23:50 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Tělo v objetí chtíče a v objetí ještě někoho. Něčeho? Kdo ví.
Ne zrovna ošklivá představa.
Kousanec do krku a další.
Sss, notak - nekousej..
Promiň. Nemůžu za to.
Blbý no.
A vidí to, proto se Kumbál jmenuje Kumbál, žejo.
Těšim se, až si lehnu a obejmu ho.
Asi budu brečet.
Řeklo malý uketě a pak se rozbrečelo.
Jo, dneska večer.
Bude to divný, stejně jako posledně.
Řetězem chrastím..
Sex ve městě, fajn reklama.
Ale já to neznám, je mi to jedno.
Nezajímaj mě filmy.
A vlastně tak nějak nic.
Protože pak by mě zajímalo všechno.
A já.

Snůška keců,
možná přání,
možná obav.
A bůhví čeho dalšího.
Pryč, pryč, pryč.
Zase a zase, možná pořád.
Nemyslet, nevědět.
Ale nevzpomínat nejde. Očividně.
Blah blah blah a přibívající kosti.
V hrobech do kterejch chodíme spát.
Stavíme si tam tak nějakou,
zdánlivě obrannou zeď.
Další cihla. Už nejde zbořit.
Zeď v hrobě. A velkej mozek.

hodně věcí

13. srpna 2011 v 12:00 | Ziky O.
Fakt divno. Divný divno.
Když mrazí v zádech.
A jde to i dál.
Ruce, nohy. Chodidla.
Vystouplý žíly.
Začne to bolet.
Nesnáším sníh.
Můžem kouřit doma, ale.
Vidět poloprázdnou pixlu je..
jaký vlastně? Dyť je to jedno.
Píšu iritantovi.
To, co sem mu asi nikdy neřekla.
Teda ne přímo,
ne timhle stylem.
Sereš mě.
A smajlík, jako zástěrka.
Jako vždycky.
Hádanky,
protože poselství je skryté.
A on ho nevidí.
A nebo dělá že ho nevidí.
Nevím.
Nevidím mu do hlavy.
A chci? Jo, ale
už za úplně jinejma účelama.
Srát na to?
Srát na to.

Three Babies.
Untitled number two.
Poslední písnička, desátá.
A ten mráz běhající po zádech.
Je to děsivý.
To slovo nesnášim.
A jo taky.
Výhled z okna je dokonalej.
Kdyby před očima nebyly stíny.
A pod očima taky.
V nich.
V duši, kterou odrážej.
Chci vidět ty nejhlubší oči na světě.
Ve skutečnosti.

Ve skutečnosti máme představy.
Ale splní se?
Já to psala.
Nevim proč zrovna jemu,
je mu to jedno.
Ale potřebovala sem.
Chci kreslit temperama po tělech.
Ale zpátky.
Zpátky na konec.
Máme vize, představy, sny, plány a podobný legrace.
Splní se?
Nevím.
Spíš ne.
Je to tak se všim.
Když ne já, tak někdo jinej.
Chodí Pešek okolo..

Napsala bych teď.
Asi nějakou básničku.
Ale proč, když nejsem uplá?
Vrah, Drahá, Kluk ve Steelch.
Pak možná taky Dý, ale to je..
něco jinýho? Jo.
Jo jo, něco jinýho.
Možná ten dopis.
Ale byl by moc depresivní.
Jenže mě neni zas tak hrozně.
Deprese vypadaj jinak.
Asi sem jí dlouho nezažila.
Nepoznávám, třeba je to ona.
Stěhuju se, tak mojí adresu zjistila až po nějaký době.
Jo, tím to bude.

Mysli na ten fialovo-růžovej koberec, Ziky.
Dyť ono to nějak dopadne.
Jednou nahoře, potom dole.
Je to tak vždycky.
Si zvyklá, ne?
Vždycky vedeš tyhle kecy.
Naprosto vždycky.
Je to už trochu ohraný.
Žalostný a nudný.
A nikdo ti nerozumí, protože
ty si taky vlastně nerozumíš.
Rozumíš si jenom
když se díváš do očí
slepýmu stromu.
A tomu pak taky nerozumíš.
Tak co to je.

Propast. Ale má dno.
Neni to tak lehký,
dostat se ze dna propasti,
jako dostat se ze dna.
Ze dna jako ze dna,
tam se dá vyplavat.
Tady ne.
Žádný kořeny.
Nikdo tam totiž nezasadil strom.
Jenom pár ptáků,
co prolítávaj kolem.
Sou to Vrány. Havrány.
Přiletí supy, ale to až pak.
To vědomí je děsný.
Nejvíc asi když zapadá
Slunce. Nebo když nešajní.
Mlha se zvedá, ale až v noci.
Mlhu nahradí tma,
tmu pak zas mlha.
Kolotoč.
Točí se moc rychle,
než abysme to rozeznali.
Den od noci, noc od dne.
K čemu by to bylo?
Večer do Vinárny, nastřízlivo.
Třeba to už bude lepší, co já vim.
Ale teď je to takhle, né jinak.
Chci svuj Deník.

Stejně bys do něj nepsala.
Tak jako vždycky.
Znáš se.

Nekonečná písnička.
Bez jakýhokoliv významu.
Je to s nima tak,
asi jako s důvodama.
O ničem.
Ale přesto je potřebujem.
Tak to je dost divný.
Děsivý.
To slovo nesnášim.
A jo taky.
Ale to už tu jednou bylo.
Možná víckrát.
Těšim se, ale přitom.
Je mi z toho takový smutno.
Divno, smutno, zvláštní smutno, divný zvláštno.
Co já vim.

Růžovej zapík, tabák, dutinky.
A tabatěrka, s miskou místo popelníku.
Asi to ke štěstí nestačí.
Něco je špatně.
Je to ve mě.
A přejde to.
Jako vždycky.
Nechci bejt jako ona.
Ale nechci bejt jako já.
Změnila sem se?
Možná.
Ale nejsem jediná.
Noa v tomhle duchu by se to neslo.
Nebylo by to dobře, páč by to bylo pak
ještě horší.
Znám to.
Už kolikrát.
Přijdou, odejdou.
To jsou celý oni.
Možná poznamenaj.
Tak či onak, víc nebo míň.
Individualita.
Ne invalida, to je prostě
jako říct že moje bába je něco jako tvoje bába.
Když nic nevíš, nic neříkej.

Vidíš-li čas,
dívej se i na prostor.
A nebo oslepni.

Koblížek

13. srpna 2011 v 10:55 | Ziky O.
Přeju pěkný sny, který nemáme.
Spim na Kumbálovi.
Těšim se na růžovej koberec.
Bílá, červená, dredy a ten zbytek.
Stejská se mi, moje nejmilovanější
mamčo.
Je člověk, kterýmu bych rozbila hubu
a chtěla bych u toho poslouchat
Depešáky, Enjoy the silent.
Teď je to jinak. Sk8, sk5, sk7, sk6.
Chtěla sem znát Lolu,
chci znát Bíbí.
Chci znát víc lidí,
víc věcí.
Chci žít.
Chodit lesem a vědět, že se vrátim
vždycky
do kuchyně plný ženskejch aktů.
Odpad společnosti.
Mám zvláštní pocit.
To není fér, to není fér
tu posloucham.
Je mi tak nějak.. zvláštně.
Papír hoří a pak už ne.
Jojó, no jéjéé.
Úsměv na rtech.
Je upřímnej?
Jo Ziky, je.
Bíbí, Bíbí.. Bíbí a zámek. Přislíbená kalba.
Sedmnáctýho se dem opít. Trošku.
Milujem houbu, víš jak.
Prostě když, tak pořádně.
Budem chodit tim lesem a tak.

Sere mě to.
Spíš mrzí.
Asi potřebuju.
Ale zároveň takovej fajn pocit.
Prostupuje to celým tělem.
Je to směs.
Snůška pocitů.
Protichůdnejch.
A rozporuplnejch myšlenek.
Chcípaj mi ryby.

Nenič, nech bejt.

7. srpna 2011 v 19:25 | Ziky O.
Napíšeš a myslíš,
že máš člověka v hrsti.
Ale možná myslíš správně.
Možná.
Dokazuje to to mravenčení?
Ne těla,
i když možná taky,
ale mysli.
Bolestný a taky tak nějak
krásný. Možná.
Nevim.
Nenič mě, jasněže.
Ale přitom ty ničíš.
Nenič. Nech bejt.
Nelíbej.
Ne takhle.
A jinak taky ne.
Dotyk rtů,
a slzy v očích,
když to čteš.
Teda já.

Někdo ví a někdo ne.
A někdo ví, ale nechápe.
Když tu sedim a šeptám,
proplejtám vlasy mezi prstama.
Asi působim nervózně.
Co já vim, dyť je to jedno.
Vůči okolí, jasně, ale vůči mě ne.
Sobectví? Néé, sebestřednost kámo, sebestřednost.
Vybočuješ, řádku nademnou.
Asi kvůli tý pravdě, v něm schovaný.
Nebo kvůli lži, ty bejvaj komplikovanější.
Možná i obsáhlejší.
Výmluvnější.
A tak.

Dem v dešti

7. srpna 2011 v 19:03 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Tak a je to tady. Zase? To asi ne.
Mnoho tváří, mnoho vjemů.
Téma týdne je "Porno", to je fakt fajn.
Mnoho pocitů. Většinou protichůdný, no jasněže.
Jako vždycky, jako nikdy.
Never, ever.

gulášová polívka

5. srpna 2011 v 12:19 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Čas plyne kolem, nevnímám ho, když ponocujeme na skype.
Se skvělejma lidma, co za to stojí.
Okrádam se o reál, ale když by mi někdo položil otázku,
odpověď je jistá. Možná je to tak špatně,
ale to mi je jedno. Já s tím jsem spokojená.
A je krásný tohle vědět.
Uvědomovat si to.
Vnímat to.
Cítit to.