cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

gulášová polívka

5. srpna 2011 v 12:19 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Čas plyne kolem, nevnímám ho, když ponocujeme na skype.
Se skvělejma lidma, co za to stojí.
Okrádam se o reál, ale když by mi někdo položil otázku,
odpověď je jistá. Možná je to tak špatně,
ale to mi je jedno. Já s tím jsem spokojená.
A je krásný tohle vědět.
Uvědomovat si to.
Vnímat to.
Cítit to.


Spousta keců a já teď nevim.
Mám pocit, že je tak osm ráno.
A za chvíli odjíždím. Zas jinam.
Tak jasněže.

Kapuci stáhnutou hluboko do obličeje.
A zip dotáhlý až ke krku.
Ani nevíme proč.
Máme své jméno,
ale to nám je k hovnu.
Chtěli jsme mít anonymitu? Proto ty přezdívky?
Možná, ale - teď je to naprosto naopak.
Odkrýáme tím svojí duši.
A to je důležitější než co nám vymysleli "maminka s tatínkem".

A pociťuju nenávist. Je to děsivý, protože.. takovouhle intenzitu sem fakt nečekala.
Chci tu určitou osobu potkat v Praze.
Šla by do kolen a pro mě by to asi bylo dostatečné.. hmn..
Sme si kvit. Jo, to by to bylo. To by to představovalo.
Ale je to v pořádku, proože je to tak lepší nže to, co bylo předtím.
Smířená nálada a i ta nenávist kouzlí úsměv na rtech.

Už umím pár uzlů, který nemaj svuj název a možná je ještě ani nikdo nevymyslel.
Nelze je zopakovat. Ne vědomě. A to je to krásný.
Předčítej. Pro mě. Čti mi z mých očí.
Okousaný nehty, ale jenom trochu. Možná to řeší všechno.
Možná taky nic. Po nocích jsou vzpomínky totiž barevnější.
Objetí, slova, jiskry v očích, možná pár doteků nebo tak.
Pokuř si z mojí ruky. A popíjení na vlakáči s mamčou.
A houba a cíga a brejle a košík a fetky a fretky a Alojs
a gulášová polívka a pár drobnejch a problémy celýho světa
a to jenom proto, že v nás je naděje tohohle žití.
Možná je to tak dobře, jenže my nevíme co s tim. A nevíme vlastně ani s čim.
A přesto je nám tak nějak krásně. Pokud teda mluvím sama za sebe, vždycky může bejt líp, jasněže.
Ale mě tohle ke štěstí stačí.
Ti dvá, to co bylo a možná i to co bude. Špatný a dobrý.
Jak říkám, milujeme mašle ve vlasech a změť těl a vlasů a mraky a duhový bubliny a kapky deště a potetovaný prsa a hvězdy a piercingy a vlastně to všehno, co jednou možná budeme sami mít. Možná taky ne.
A to je ta rozmanitost. Ta, která se mi líbí.

Jen potřebuju zvládnout ještě jednu, poslední věc.
Otevřít oči pár lidem a přivést je do přívalu slasti, vznikající ze štěstí, kterým budou obklopeni.
Ale třeba by to něco změnilo. Přece jenom
nebetyčné děvky zůstávají nebetyčnými děvkami, ale
z něčeho taky museli vzniknout.
Něco jako masový vrah, jen to bere úplně jinak.
Takže masový vrah s psychickou poruchou.
A psaní dopisů. Jakej dřív? Je toho hodně.
Ale Kurtův svetr chybí.
Jeho dcera je krásná.

Hledáme život.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.