cd
ce



MENU




Nasadit okovanou masku,
plakat nad něčím, co není,
čekat až hrom uhodí do blesku,
doufat, že se něco změní.

Obklopen temnotou,
bouře nezuří jen venku,
prázdnem a samotou,
v rukou drtit prázdnou sklenku..

Září 2011

Píšu japonkám vzkazy na víčka

22. září 2011 v 23:16 | Ziky O. |  Milý Deníčku...
Vajgl zhasíná. Namočením do skleničky. Je plná rudé tekutiny.
Hnusnýho vína.
A je vhozen do druhé, prázdné.
Od hnusnýho vína.

Bolí mě levý ouško, vážení.
A to proto, že sem si tam nedavno narvala z devíti milimetrů dva navíc, najednou.
Densíkův roztahovák, víte jak.
Ale tim to neni, jasněže.
Vlastnoručně píchlé dvě dírky nad tím.
Au au a toaleťák plnej krve.
Lepší než to svěřit do rukou spolužačkám. Sadistkám.

Končím, loučím se, poslouchám hudbu a je mi fajn.
I když mě bolí ucho a je pár věcí, který by mohly bejt lepší.
Tyjo, sem fakt NĚKDO. Ale bez něj bych nebyla. Fakt ne.
Tudíž tímhle děkuji xP

Selfdestruction

12. září 2011 v 22:41 | Ziky O.
Ano. Tenhle blaf nepíšu pro sebe. Jen tak, Z hecu. Na své vlastní popuzení. Divný.
To slovo používám až příliš často, poslední dobou.
Z věty "je mi divno" se stává klišé. Už je to jako "jo, normálka". A to mě sere.
Mám spřízněnou duši.
A k tomu řeknu jen jediné.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!
Vidím to zeleně.

Sebedestrukce. Ano. Zažívám. Mám sklony. A uvědomuju si je.
Ale nejsem si tak jistá, jestli je to vědomě nebo ne. O co jde?
O blbost, podle mě.
Podle mě? Nerozebírala bych to.
Každopádně, vstávám (áno, teď přichází ta ztěžující-si část)

Vstávám denně v pět ráno. Ano, můj problém. Samozřejmně si můžu hodinku přispat a jet autobusem.
Už překonávám i panickou hrůzu a podobný legrace.
Jenže denně by to činilo 25 korun.
Hele, tohle všechno já vim; proč to sem psát?

Jde o to, že bych teď měla spát. Dívala sem se na House.
Nevim co se změnilo. Ale nova mě donutila otevřít ústa dokořán.
A říkat si v duchu "si dělaj prdel, ne?". Ano, reklamní záležitosti.
Smát se nebo brečet?

Něco je špatně.
To říkám taky poměrně často.
Je to ošemetné, je to klišé, je to klasika.
Ztrácím.
-se v tom.
-lidi.
Bod jedna přeskakuji, rotože by v tom byl ještě větší guláš.
Bod dvě se týká toho, že začínám na všechno (všechny) srát.
Krom spřízněný duše, jasněže.
Hledám smysly a (NEČEKANĚ) z toho jsou nesmysly.
Jeden větší, než druhý.

Poslouchám Ta Pa Tap a začínám se odhodlávat.
Omezit mé rozšířené kuřáctví.
Ne, nechci přestat. Chci to omezit.
V podstatě se mi daří. Na jak dlouho; toť otázka.

Spousta věcí, které člověk musí udělat.
Například spát. Chcípám.

Vážení?
Tenhle článek je o hovně.

Sladký sny..

5. září 2011 v 1:01 | Ziky O. |  Srdcové záležitosti
Až dohraje Sweet dreams,
zalezu si pod deky a peřiny.
Do světa snů.
Do toho světa, kterej neznam.
Jenom pár minut do konce,
při vzpomínce na to předešlé
se usmívám.
Upřímně, od srdce.
A na to, co bude následovat
se těším. Vážně. Tohle vyjde.
Mám tě ráda a jsem s tebou.
I'm with you, jasněže.
Sice to neni do Ruska,
ale i tak je to dost daleko.
Dost daleko pro nás.
Stačí počkat, pak to bude jedno.
Odeslat dopis.
Zalepenej, zatim bez známky.
Těžkej jako kráva, tak co bystě chtěli.
Popelník a tak nějak dopitá houba.
Obavy ze zejtřka,
házim je za hlavu.

Jdu bloudit.
Pomalu, ale jistě.
Do světa knižních příběhů, možná.
Při vzpomínce na včerejško-dnešek
nejde potlačit úsměv.
Páni.
Moje malá japonská holčička se na mě dívá.
Pořád.
A budík tiká.
Pořád.
Travel the world, muhuhahahah!
Ne, nehrabe mi a jsem zcela normální.
V mých měřítkách.
Ziky. Jo, to sem já.
Ziky Saň. Co víc chtít.
Příjemná představa a pohladí to na duši.
No jo no, co se dá dělat.
Každá písnička jednou skončí.
Skočím do moře tmy po hlavě.
Překonám strach.
Miluju to.
A nenávidim.

Sladký sny.